TEXTY MIRKA ČERNÉHO
Poslední večeře
Slavné obrazy velkých mistrů zdobí sbírky světových galerií a v kopiích
přinášejí tajemnou krásu palety a štětců, prózu dlouhých hodin a bezesných nocí,
bohatství ducha a dovednosti rukou i do nejprostších domků.
Každý z nich má, stejně jako jejich tvůrci, svoji historii.
Avšak ne každý malíř dokázal namíchat do barev dech věčného života a štětce vést
tahem nesmrtelnosti. Mezi ty, kterým se to podařilo patří italský malíř
Leonardo da Vinci. Jedním z jeho nejslavnějších obrazů je Poslední večeře Páně,
který provází zajimavý a poučný příběh jako přesvědčivé svědectví o věčném boji
dobra se zlem a jejich neustálých vzájemných proměnách.
Když se Leonardo da Vinci rozhodl, že obraz namaluje, hledal nejprve model,
podle něhož by vytvořil postavu Krista. Stovky mužů přicházely a nabízely své
tváře očím mistra, který toužil nalézt obličej Kristovy krásy a ušlechtilosti.
Po dlouhých týdnech usilovného hledání nalezl konečně vhodný model.
Šest měsíců kreslil da Vinci hlavní osobu svého obrazu. V průběhu dalších šesti
let nalezl postupně jedenáct mužů, kteří vytvořili vzor pro zobrazení jedenácti
apoštolů. Jen jedno místo zůstalo prázdné - místo pro tvář Jidáše.
Opět dlouhé týdny pátral da Vinci po muži s tváří poznamenanou kletbou
pokrytectví, podvodu a zločinu, s obličejem, který by představoval povahu schopnou
zradit nejlepšího přítele. Po mnoha bezvýsledných pokusech nalézt jej,
se da Vinci dozvěděl, že v Římě byl odsouzen mnohonásobný zločinec k trestu smrti.
Mistr hned odjel do Říma a vyhledal vězení, v němž se onen muž nalézal.
Když ho vyvedli na nádvoří a sluneční paprsky se zabodly do jeho tváře,
poznal da Vinci, že nalezl poslední model svého obrazu. Dlouhé rozcuchané
vlasy pokrývaly trestancova ramena a hřích se zločinem vepsaly do jeho tváře
hluboké jizvy nenávisti, zbabělosti a hrůzy.
Šest týdnů maloval da Vinci třináctou postavu Poslední večeře.
Když obraz dokončil a strážní odváděli odsouzence naposled, otočil se a zvolal:
- Pane da Vinci, vy mne neznáte? Vy opravdu neví;te, kdo jsem?
- Ne, nikdy v životě jsem vás neviděl, odpověděl mistr. Tázavý pohled trestancových očí
spadl do prachu nádvoří. Pak se ještě jednou obrátil, pohlédl na dokončený
obraz a rozpraskané rty zašeptaly: Vždyť podle mne jste před šesti lety
maloval Krista.
Balíček karet
Bylo to skoro na konci války. Po mnoha bojích, vítězstvích i nezdarech se hrstka vojáků dostala konečně do města, které leželo u hranic a kde byl také vojenský tábor. Druhý den byla neděle: A tak hned ráno někteří vojáci odešli do kostela. Přišli pozdě. Kázání už začalo.Vojáci proto vyhledali rychle volná místa, usedli, vyndali motlitební knížky a začali se modlit. Všichni, až na jednoho. Ten vytáhl z kapsy karty a začal je před sebou rozkládat jednu vedle druhé. Seržant, který vojáky do kostela přivedl, to spatřil a přivedl vojáka k veliteli. "Proč jste přivedl toho vojáka seržante?" "Hrál v kostele karty, pane." Velitel se udiveně podíval na vojáka. "Můžeš mi to nějak vysvětlit?" "Zajisté, pane." "V to doufám, protože jinak bych tě musel řádně potrestat."
"Nuže, pane, víte, byl jsem celý rok v první linii a s sebou jsem neměl nic, než tenhle balíček karet. Věřím však, že vás uspokojím čistotou svých myšlenek stejně, jako tyto karty uspokojily moji touhu po slově božím." A s těmito slovy začal voják svoje vypraveni.
"Podívám-li se na eso, vzpomenu si, že nad námi v nebi je jen jediný bůh. Dvojka mi připomene, že bible má dvě části. Starý a Nový Zákon. Trojka pak trojici boží. Čtyřka, to jsou Marek, Matouš, Lukáš a Jan. Evangelisté, kteří hlásali víru svatou. S pětkou vzpomenu na pět panen, které vyčistily lampy své. (Bylo jich vlastně deset, ale jen pět jich bylo moudrých a ty byly spaseny. Šestka znamená, že za šest dnů stvořil Bůh tuto zemi, a sedmička den, kdy odpočíval po té práci. Osmička mi připomene osm lidí, které Bůh zachránil, když seslal potopu na tuto zem. Byli to Noe a jeho žena, jejich tři synové a jejich manželky. Devítka pak znamená devět malomocných. I těch bylo deset, ale devět z nich Bohu ani nepoděkovalo. Desítka, ta má stejně bodů jako přikázání, která Bůh seslal Mojžíšovi a jeho lidu, přikázání, kterými se všichni řídíme, nebo která se aspoň snažíme plnit. Král mi opět připomene jediného pána nebes, královna blahoslavenou Pannu Marii a spodek pane, spodek to je dábel.
Sečtu-li body na všech kartách, dojdu k číslu 365, stejně, jako je do roka dnů. Je tu 52 karet jako do roka týdnů,13 štychů jako týdnů za čtvrt roku,12 obrázkových karet jako měsíců v roce a čtyři barvy jako jaro, léto, podzim a zima.
Jak vidíte pane, ten balíček karet mi posloužil stejně jako bible, motlitební knížka i kalendář."
A přátelé, ten přiběh je pravdivý Ten voják se totiž jmenoval T. T. Taylor.
100 let
Všechno má svá pravidla, své zákony, má je i tento svět.
A tím, kdo je určil, byl čas. Po noci přichází den, střídají
se týdny, měsíce, roky a staletí, lidé se rodí, prožívají
své všední dny i chvíle, které stojí za to, a když přijde jejich
podzim, přenechávají svět dětem, a ty pak jdou po cestě, kterou
šli ti, kteří tu byli před nimi.
Často se však zdá, že všechno není vždy stejné. Každý den
nesvítí slunce, bouře nepřináší vždy zkázu, přátele nepotkáváme
najednou. Proč nebyl čas důsledný, snad proto, že jinak nemohl
nebo pouze z rozmaru?
Jsou tedy roky 1848, 78, 1918, 38, 48 i rok 1968 náhodné,
přičinili se o ně lidé nebo jsou řadou, kterou stanovil čas?
Povím Vám podivný příběh, příběh tím podivnější, že je
skutečný. Jeho události odděluje navzájem sto let.
Všichni znáte jména Lincoln a Kennedy. Oba byli prezidenty
Spojených států a oba byli zavražděni. Lincoln byl zvolen
prezidentem v roce 1860, Kennedy v roce 1960, o sto let později.
Jejich nástupci měli v obou případech jméno Johnson.
Oba byli demokraty a oba pocházeli z jihu. Andrew Johnson
se narodil roku 1808, Lyndon Johnson roku 1908, o sto let
později. Oba vrahové uskutečnili svůj čin před očima manželek
svých obětí, oba si pro něj vybrali pátek a oba zemřeli dřív než
přišli před soud. John Wilkes Booth, vrah Lincolna,
se narodil roku 1839, Lee Harvey Oswald roku 1939, o sto let později.
Tajemník prezidenta Lincolna se jmenoval Kennedy, v den vraždy mu
radil, aby nechodil do divadla. Tajemník prezidenta Kennedyho se
jmenoval Lincoln, i on jej před cestou do Dallasu varoval.
John Wilkes Booth střílel v divadle a jeho střely směřovaly
ke skladišti. Lee Harvey Oswald střílel ze skladiště a jeho střely
směřovaly k divadlu. Jména Lincoln i Kennedy mají sedm písmen,
jména Andrew Johnson a Lyndon Johnson mají třináct písmen.
Jména John Wilkes Booth i Lee Harvey Oswald mají patnáct písmen.
Je všechno jenom náhoda?
Charlie a fantom 305
Až na západní pobřeží mě vedla představa,
že jednou narazím na místo, kde stačí prachy zvednout.
Jenže mý cesty byly jen šňůrou prachmizernejch štací.
Dál už mě hledat nebaví, a tak se teda vracím.
V prvních dvou dnech mi zastavil, koho jsem stopoval.
Doma bych moh být do týdne, kdyby to tak šlo dál,
jenže tu další noc to nebylo už tak hladký,
poslední stop mě vyklopil u hustý křižovatky.
Noc byla jako černej krém, a v jednom kuse lilo,
až za pár hodin přece jen nad kopcem světlo tmu prozářilo.
Zabrzdil jako o život, až mě to málem do příkopu smetlo,
a z otevřený kabiny vyplulo nádherný lidský teplo.
Za volantem dřepěl obrovskej, až neskutečnej chlap,
div že mě nerozmačkal, když po mý ruce chňap.
"Říkají mi Charlie," zabručel, aniž by oči zved,
"a moje kára se jmenuje Fantóm 305."
Připadalo mi to podivný, proč jeho trak má takovýhle jméno,
a on na to, že neví sám, a pokud ví, tak jenom
že jeho kára pokaždý všechny ostatní smetla,
nikdo z ní nikdy nespatřil nic víc, než zadní světla.
A tak jsme spolu kecali a lhali ostošest,
až najednou se kousek před námi vynořil ze tmy motorest.
A Charlie řek: "Tak, šéfe, končím támhle u toho rozcestí,
těch pár kroků už dojdeš sám, tady máš dolar pro štěstí.
Všechny tam v baru pozdravuj, a dej si panáka na mý zdraví.
Ať připíšou ho na futro k dluhům, co tam má Charlie."
A pak se v dálce vytratil, jak s ránem každej sen,
noc byla ještě k zalknutí, ale začínal už den.
Šel jsem přímo k pultu, a když se mě barman ptal, co si dám,
řek jsem: "Panáka, Charlie mi na něj dal."
A v tý chvíli všichni ztichli, že slyšel jsem jen vlastní dech,
jako kdyby sem zubatá scházela po schodech.
V tu chvíli jsem byl zděšenej a nedokázal jsem to skrejt,
ale barman mi podal sklenici a řek: "Jen klid, a nech to bejt,
čas od času sem přijde někdo s tím,
že ho sem poslal Charlie, a že mu pití zaplatil.
Víš ... je to snad už deset let - ten čas tak hrozně letí,
právě tam, kde tě vysadil, stál autobus plnej dětí.
Charlie to pružil jako obvykle, hezky přes devadesát mil,
a když autobus uviděl, neměl čas na to, aby zastavil.
Strh volant, a brzdy skřípaly, jako když se strhne bouře,
a pak se z lesa vyvalil ohnivej oblak kouře.
Tam u toho rozcestí - jak říkám, je to tak deset let,
tam skončili svý toulání Charlie a Fantóm 305.
A od tý doby pokaždý, když se tu stopař k ránu zastaví,
přesně to, jako dneska ty, nám vždycky vypráví.
Tak, dej si ještě do druhý, a ten dolar vem si zpět,
u nás neplatí ten, koho vezli Charlie a Fantóm 305."
Přátelé
se nedají získat, přátelé se nedají koupit. Jsou darem, který sesílá Bůh. Jsou pokladem, který překonává hranice času. Měli bychom si jich nade vše vážit a na ně nezapomínat. Mohli by se navždy ztratit jako dým, a teplo, které by s nimi zmizelo, by nahradil chlad nekonečných nocí.
Velká většina mých přátel jsou naprosto neznámí, bezvýznamní lidé. Nejspíš se nikdy nikam nedostanou. Budou žít, stárnout ... a zemřou na jediném místě, kde se celou věčnost nic neděje. Dokonce - není ani na mapě. Ale znám i takové, kteří jsou slavní, talentovaní, úspěšní. A jejich jména zná téměř každý. V mých očích jsou však stejně vzácní, jako v očích Boha. Jako ti krásní neznámí, kteří žijí naprosto všední, obyčejný život.
Kdo je tvým přítelem? Je to ten, který pozná i nevyřčená slova ve chvílích nejtěžších,
ve chvílích, kdy tě bolest oněmí. Je to ten, kdo tě pohladí v okamžiku, kdy žádný jiný lék
nedokáže zahojit tvé rány. Ten, kdo zvedne telefon i ve tři hodiny ráno, a přesvědčí tě, že nejsi sám.
Přátelé jsou všech barev pleti, ženy i muži, všech věků, velikostí, i rozměrů. To hlavní, co mají společné, je jejich schopnost sdílet tvé nadšení, největší radost, i neúspěch. Tím největším bohatstvím,které na tomhle světě mám, jsou mí přátelé.
Zatím co spíš
Piknik dalšího dne pomalu končí. Ulice, náměstí, parky, nábřeží i domy se choulí pod teplou houní noční tmy, jen tu a tam ještě některé okno pohne víčky ospalých skel, aby se napilo pohádkového koktejlu slunce, který na stříbrných podnosech hvězd a měsíce roznáší pozorný hostitel.A v jeho světle vidím, jak se ve snu usmíváš. Nikdy dřív jsem netušil, jakou tajemnou krásu v sobě skrýváš. Přišel jsem v noci,říkám ti holčičko, ale přitom nevím, zda ti tak ještě až se ráno probudíš. Příjde večer, večer stejný jako všechny dřív, skočíš tátovi na klín, otevřeš náruč a položíš mu ruce kolem krku. Ale ráno, ráno už budeš příliš velká, aby jsi to udělala znovu. Jsi obraz, který kouzlí čas. A stejně jako on se měníš přímo před očima.
Příliš malá, aby jsi mohla řídit auto, ale už dost velká, abych tě uspával pohádkou.
Je to velké tajemství, o němž jsem ti nikdy nevyprávěl. Tajemství cesty, jejíž každá část vede ze včerejška do zítřka. Není to cesta snadná, ale ty po ní půjdeš stále dál - a necháš za sebou panenky, kočárky, medvídky, barevné míče, mýdlové bubliny, papírové draky - i mně. Slibuji, že ti nikdy nebudu vyčítat, až poznáš, že svět je mnohem zajimavější než tvůj táta.
Včera jsme byli na procházce, ty jsi se někam zadívala, a najednou jsi se začala bát, že jsem se ti ztratil. A vidíš - možná už zítra se budu bát já, že se zase někam zadíváš, a pak odejdeš s někým úplně jiným. Je to tak zvláštní: jak rosteš, přestáváš mít strach - a já se začínám bát.
Věčný neomylný čas počítá tvé minuty, oblaka úzkostlivě střeží své nejjasnější hvězdy, ale ani slunce neuchrání své nejteplejší paprsky, když je zavolá blankytná obloha letního dne. Ne, nikdy jsem nevěřil, že budeš stále žít v domě svých hraček, ale až vyrosteš z mého náručí a mů j svět bude pro tebe příliš malý, nikdy nezapomenu, jak si výřila prach a
roznášela panenky po celém domě. Nosila jsi s nimi i kus slunce.
Prach se usadil, panenky uklidila máma, ale tvoje zář zůstane navždy v nás. Tak tady jsem - a vyprávím ti, zatím co ty spíš. Vlastně - protože spíš. Kdybys viděla moji tvář, jistě by ses ptala na co myslím. A já, asi bych nedokázal říci ani slovo. Dívám se na tebe a vidím spící krásu. Teď už se jen skloním, abych tě políbil. Nevzbudíš se - dobře to vím. Vždyť podle pohádky jen krásný mladý princ může otevřít tvé oči - a já jsem jen otec budoucí ženy. Tak tedy spi.
Kdo ví - možná už zítra se probudíš a budeš velkou slečnou. A vůbec si neuvědomíš, že jsi se změnila uprostřed vého snu. Ale možná, že to poznáš na mně. Až jednou budu docela jiný. Trochu zamyšlenější, trochu vážnější, trochu smutnější, ale nesmírně bohatý.
Dnes v noci jsem viděl princeznu - a cítím se jako král.
